Jmenuji se Cali

Jmenuji se Cali Silesia Herisau, jsem fenka appenzellského salašnického psa a vítám vás na stránkách chovné stanice Calchott, jejíž název je složeninou mého jména a příjmení mého chovatele.

Narodila jsem se 23. dubna 2018 v Předenicích u Plzně a mám dalších 7 sourozenců.

Nová rodina

Když mi byly dva měsíce, přestěhovala jsem se do Vochova, to je taky u Plzně. Odvezli si mě manželé, kteří mají vdané dcery, a já mám dnes už tři malé kamarády (lidské, ne zvířecí). Jednu čtyřletou slečnu, která chodí společně se mnou a s páníčkem nebo paničkou na procházky, honíme se spolu po zahradě, hází mi míčky a vždycky si to s ní hodně užiju. Potom máme ještě chlapečka a holčičku, ty hlídám, když spí v kočárku. Pokaždé, když přijedou na návštěvu, hlasitě je vítám. A oni potom brečí. Já si ale nemůžu pomoct, mám vždycky takovou radost… Stejně tak vítám i páníčka, když se vrací ráno v šest z noční, celá ulice pak ví, že už je doma. Nedávno jsem slyšela souseda, jak se ho ptá, jestli by nemohl jezdit z práce až v sedm, že by si nemusel řídit budík na vstávání do práce. Nevím, co mu vadí. Jinak mě tu totiž mají všichni rádi, hladí si mě. Já totiž vrčím jen za plotem. Když přijde návštěva na zahradu, už ji beru jako svoje. Koho však opravdu nemusím, je naše pošťačka. Panička se mi nediví, ale prý bych mohla míň štěkat, aby si rozuměly. U nás v ulici i na procházkách mám kamarády, se kterými si hraju. Nejraději mám Břéťu, to je kříženec labradora a … nevím. Ale je opravdový džentlmen, nechá si „vymést“ misku, když přijdeme na návštěvu a občas mu ukradnu i kost.

Když jsem přijela do Vochova, stýskalo se mi po mámě a sourozencích, ale panička mi koupila plyšového medvídka. Měla jsem ho v boudě, vždycky jsem si na něj položila hlavu a hned mi bylo líp. Ostatní hračky, boty i lavičku na zahradě jsem okusovala, ale medvídek byl kamarád. To trvalo asi 2 měsíce. Potom jsem si řekla, že už jsem velká holka a molitan z medvídka jsem roztahala po celé zahradě. Panička to asi nepochopila, koupila mi druhého, ale s tím jsem neměla slitování, už druhý den byl na kousíčky. Dneska už doma nic neničím, ale když se nudím nebo mám vztek, rozštípu všechny klacky, které si svědomitě nosím z každé procházky. Když to viděl páníčkův kamarád z práce, prohlásil: „Ty jo, vy máte štípačku na dříví a skoro zadarmo.“ No, nevím, jestli zadarmo, páníček mi kupuje granule z jehněčího a ty zrovna levné nejsou a mám ráda i jogurt, sýry nebo tvaroh. Chutná mi i ovoce a zelenina, jsem prý takový odpaďák. Ale asi dostávám, co bych měla, protože jsem zatím byla na veterině jen na očkování, jinak jsem zdravá jako řípa. Akorát po granulích s velkým obsahem mrkve jsem začala hnědnout, tak je páníček vyměnil za jiné, abych se líbila na výstavách.

Joomla Gallery makes it better. Balbooa.com

Výstavy? To radši procházka.

Jo, výstavy, to je taky kapitola sama pro sebe. Když se páníčkové rozhodli, že ze mě bude máma, museli se mnou jet na výstavy. Doma jsme na to moc netrénovali, ale naštěstí jsem byla ještě mladá a někdy pomohlo i hodit na rozhodčí to moje tmavě hnědé oko a měla jsem je na své straně.

Na cvičáku mě to bavilo, měla jsem tam spoustu kamarádů, se všema jsem si rozuměla a úkoly jsem zvládala levou zadní. Ale vůbec mě nebavilo čekat na ostatní, to jsem pak byla nervózní a štěkala jsem. Až na agility jsem potkala jednu nesympatickou bordelku, která na mě vyjela a já jsem se musela začít bránit. Od té doby na větší psy štěkám, abych jim ukázala, že se nebojím. Páníček i panička mě za to hubují. Občas jim udělám radost a poslechnu je. Na malé pejsky jsem ale hodná, jednou proti mně vyběhlo stěně čivavy a to jsem dokonce začala couvat, abych mu neublížila.

No a takový běžný den? Za každého počasí hlídám dům a zahradu, už jsem si z trávy vyběhala i cestičku u plotu a hlásím každého kolemjdoucího. Jsem zvědavá jako každá ženská, proto páníčky při práci venku bedlivě pozoruji, někdy i pomáhám. Ale po chvíli se začnu nudit a nosím jim míček nebo klacík, aby mi ho házeli. Nevím proč, ale většinou z toho v té chvíli nadšení nejsou. Co opravdu nemám ráda, je zvuk aku vrtačky, to si potom raději někam zalezu a čekám, až ji páníček odloží. Vodu naopak miluju, od jara do podzimu se na procházkách koupu, vždycky chci hodit klacek, to dá rozum, abych tam neskákala zbytečně, a pak mě z vody nemohou dostat. Ne ale všechnu vodu. Třeba zahradní sprše a hadici se vyhýbám a schovávám se před nimi. Každý den chodím na procházky, při té mě páníčkové pouštějí z vodítka, abych se proběhla a mohla čuchat. Házejí míček nebo kroužek a já nadšeně aportuju. Opakujeme si taky poslušnost a učím se i plazit, to se mi náramně hodí, když se chci někam nenápadně přesunout. Ráda také běhám při kole, to se ale páníček nesmí moc flákat, pomalu běhat mě nebaví. Večer si lehnu na pelíšek nebo dlaždice a nechám se hladit, páníčkové říkají, že jsem přes den aplík raplík a večer plyšák.

Joomla Gallery makes it better. Balbooa.com

Budu maminka?

Letos v zimě mě páníčkové vzali na výlet, říkali, že se musím seznámit se ženichem. Co o to, Čiko se mi líbil, ale docela si dovoloval, tak jsem mu to vysvětlila. Nejdřív se lekl a uskočil, ale potom si asi uvědomil, že není žádný srab, aby si to nechal líbit, no a nakonec nás páníček musel srovnat.

Na jaře, když jsem hárala, přijel Čiko na návštěvu. To už jsem se mu nebránila, a tak ze mě bude koncem května máma. Bříško už mám veliké, na procházkách chodím pomalu a stále mám hlad. Páníček mi teď hodně dopřává a říká, že už nejsem jeho atletka, ale váleček. Panička mi vždycky hladí bříško, to mám moc ráda.

Tím se dostávám k naší chovatelské stanici, kde vás budou mí chovatelé seznamovat s novinkami a zásobovat vás fotkami mých potomků. Už mají dokonce seznam zájemců o štěňátka, tak věřím, že se o ně budou dobře starat a budou je mít rádi. Panička totiž často vzpomíná na chovatele, od kterého si mě jako štěně odváželi. Na rozloučenou jim řekl: „Buďte na ni hodní.“ A to je to nejdůležitější, všichni pejsci vám lásku stokrát oplatí.

Dost bylo řečí, zdravím, haf, haf!

Vaše Cali